Root.czBlogyO internetu, svobodě a také linuxu.

Shromážděná osobní data budou vždy nakonec zneužita proti občanům.

waseihou, 22. 03. 2012, 23:36 v kategorii Cenzura internetu, štítky: , ,

Volný překlad článku Ricka Falkvinga "Collected Personal Data Will Always Be Used Against The Citizens", občas okořeněný pepřem či sluneční solí. Volně šiřte dál, upravujte, proveďte si korekturu, to vše pod licencí creative commons. Doslova vám přikazuji šířit to dál, kopírovací imperativ. Šiřte osvětu!

Waseihou

Collected Personal Data Will Always Be Used Against The Citizens
-------------------------------------------------------------------------------
Shromážděná osobní data budou vždy nakonec zneužita proti občanům.

Doktrína uplatňovaná státnímí orgány kdy jsou shromažďován soukromá, často citlivá data občanů je nyní obhajována argumenty jako "Vaše soukromá data nám mohou být užitečná, a proto vás donutíme nám je poskytnout!". Od plošného odposlouchávání, přes ukládání provozních a lokalizačních údajů (data retention) až po rozpoznávání tváří za účelem hromadného sledování jednotlivců, vždy můžeme sledovat jeden fakt: v zájmu prosazení těchto opatření jsou lidé požadující zachování práva na soukromí líčeni doslova jako kriminálníci snažící se bránit prosazování spravedlnosti.

Ze zkušenosti víme, že všechna data mohou uniknout. Vskutku, pokud ani USA nebyly schopny zabránit tomu, aby na ně skrze Wikileaks neunikla špína, můžete se vsadit že žádný státní orgán na světě není schopen či se dokonce ani nebude snažit ochránit data, která o vás na každém kroku shromažďuje.

A jaké že to údaje shromažďují? Třeba to s kým se bavíte, a jak často. Jak moc se pohybujete po městě. Kde odpočíváte, kde pracujete, kde spíte. S kým chodíte rádi na rande i vaše sexuální preference. Politické názory. Jaké noviny čtete, jaké články, v jakém pořadí a jak dlouho. To vše se dá sledovat, a také se již sledovalo a nebo sleduje, podle toho jak se ústavní soudci v takovýmito opatřeními postižených zemích zrovna vyspí, pokud tedy ústava není považována rovnou za cár papíru vhodný tak k vytření poslaneckých prdelí.

Nikdy v historii se státní orgány nesnažili získat tolik údajů o lidech, kterým mají sloužit, a nikdy si ani vydávání tolika informací nevynucovaly. Jejich doktrína je evidentní: "Vaše soukromá data nám mohou být užitečná, a proto vás donutíme nám je poskytnout! Koho zajímá jestli vám je nepříjemné, že se můžeme do hloubky vrtat ve vašem soukromí...".

Dovolte mi abych vám ukázal jednu "nepříjemnost" kterou lidé museli strpět a o níž nás historie poučila, kam až to může nakonec zajít:

V Nizozemí kdysi uchovávali údaje o náboženské příslušnosti svých občanů. Záměr byl jako vždy šlechetný: díký tomu že věděli kolik židů, katolíků a protestantů žije ve městech a jejich rozličných částech mohli lépe plánovat vhodný počet synagog a protestanských či katolických kostelů, jejich vzájemné umístění, a mnoho dalšího.

A pak přišla druhá světová válka.

Po jejím skončení nezbyli v Nizozemí téměř žádní židi. Podle Wikipedie přežilo méně než deset procent z nich (14 346, v porovnání s původní populací 154 887). Jak se ukázalo tak přístup k záznamům vedených o občanech Nizozemska se... "nové administrativě" ...ukázal být velmi "užitečný", a vskutku tyto záznamy byly proti lidem také použity. Skončilo to jako vždycky...

Během jedné z politických diskuzí které jsem se účastnil tento týden jsem zaznamenal nový termín: genocidě odolná identifikační karta. Bylo to v diskuzi s @leashless o technikách obrany, kde se mluvilo také o tom jak nejhorší genocidy jsou vždy spáchány na základě dat o lidech shromažďovaných. Jedním z takovýchto příkladů je i genocida ve Rwandě. Pokud jsou lidé schpni dopustit se takových šílených činů pouze na základě nějakých údajů které o vás někdo vedl, ani nedomýšlejme s jakou přesností se budou moci zaměřit na nějakou skupinu v budoucnu. A co když součástí té skupiny budete právě vy?

Představte si, že státní orgány mají přístup k informacím o tom kde se každý den nacházíte, kam jezdíte, o všem co jste kdy řekli a o každém s kým jste mluvili, a to zpětně za období několika let. (Mají, nebo se alespoň snaží takové údaje získat.) Jak taková data budoucí hypotetická... "administrativa" ... využije? Budou třeba omezovat lidi na základě "podezřelých" vzorců chování, jenom proto že se někdo chová "podezřele" či "divně", byť se žádného trestného činu nedopustil? Budou takto rozpoznávat vzorce chování?

Víte, nezáleží na tom že jste neporušili byť jen jediný zákon. Záleží jenom na tom jak jsou data o vás interpretována.

Možná se vám dařilo držet se zpátky nebo udržet svá tajemství před ostatními. Před ostatními krom státních orgánů, které o vás samozřejmě vědí, nebo si ze shromážděných dat odvodí. Co se stane dál?

Možná jste oběvili tu nejchutnější svíčkovou na světě v malé hospůdce kolem které jezdíte při cestě z práce, a tak se tam častokrát zastavíte abyste si pochutnali a spláchli ji nealkoholickým pivem. Co se stane, když se dopravní policie dozví, že často během své jízdy z práce navštěvujete hospodu, a pak cestou domů řídíte dál?

Možná že každý páteční večer po té pomáháte vaší babičce, jezdíte jí na nákup a potěšíte jí vyprávěním o tom, jak její vnoučata ve škole prospívají. Co se stáne, když se třeba lidé z odboru sociálně právní chrany dětí dozví, že každý pátek pravidelně několik hodin parkujete v ulici, která je známa pro svou vysokou mírou prostituce a jiných patalogických jevů, a nebudou vědět či se ani starat o to, že tam jezdíte proto že právě tam vaše babička bydlí?

Představme si, že opakovaně házíme třemi šestistěnými kostkami ve hře podobné ruské ruletě, kdy budeme dekapitováni pokud nám padnou tři jedničky, jinak vyhrajeme vždy po sto dolarech. Jaká je šance že umřeme? Dá se spočítat, že to je přesně 1 ku 216. Šance je to z pohledu matematika či třeba astronoma pořád ještě obrovská (jde život, že), ale dá se říci že nejspíše příští kolo neumřeme, asi. Ale dobře, co když teda kvůli možnosti nějakého toho malého zisku se rozhodneme hrát dále? Co když třeba odehrajeme hry dvě? Šance že umřeme se rázem zvýší a bude zhruba 1 ku 108. A co takhle deset her? To už bude šance na smrt 1 ku 22. A po sto hrách? O něco málo vyšší než 1 ku 3. A po tisíci hrách už máme pravděpodobnost hraničící téměř s jistotou. Dá se tedy říct, že pokud budeme opakovaně pokoušet osud, tak se ona málo pravděbodobná událost stane. Pokud budeme házet dost dlouho, tak ty tři jedničky padnou, hovno narazí na větrák, praskne nám guma a nebo budeme mít třeba havárku.

Na základě jednoduché matematiky proto můžeme dojít k jednoznačnému závěru - existuje-li možnost, že si někdo, třeba státní orgány, vynutí uchovávání údajů o svých občanech, pak si můžeme být jisti že dříve či později tyto informace budou zneužity tím nejhorším možným způsobem a dokonce budou uchovávány po neomezenou dobu a používány k perzekuci občanů. Protože si to nakonec po opakovaných pokusech prosadí. Protože k čemu jinému vedou neustálé snahy o utahování šroubů, salámová metoda kterou oni aplikují? Co jiného to je než opakované házení kostkami v hazardní hře? Co jiného než ruská ruleta kterou nás oni nutí hrát? Jednou ty tři kostky padnou, jednou pistole vystřelí, jednou hovno spadne do ventilátoru a pak nastane nová totalita, perzekuce a jednou i na tu genocidu dojde. Stalo se to již v minulosti, a nepoučíme-li se, stane se to zas. Kolika pomyslnými kostkami se hází, než dojde k další lidské tragédii?

Proto i tato doktrína shromažďování dat založená na jejich "užitečnosti" se musí změnit, musí být odstraněna, a to co nejdříve, dokud je ještě čas. Musí se změnit v něco jako toto:

"U jakýchkoliv shromážděných dat se musí předpokládat že uniknou a budou použity proti občanům tím nejhorším myslitelným způsobem. Pokud tento nejhorší myslitelný způsob není v demokratické společnosti přijatelný, potom především tato data nesmějí být vůbec shromažďovány."

Je proto naprosto rozumný požadavek, pokud požadujeme následujících sedm práv týkajících se soukromí: svobodné nakládaní se svým tělem, důvěrnost komunikace, důvěrnost dat, důvěrnost příjmů a majetku, anonymita, důvěrnost místa vašeho pobytu, ochrana soukromí a osobního prostoru. Více viz.: seven privacies.

Příští týden bude Švédský parlament hlasovat jestli přijme směrnici Data Retention Directive která tato práva narušuje. Dnes proběhly protesty po celém Švédsku požadující právo na naše soukromí. Je to více než rozumný požadavek.
-------------------------------------------------------------------------------

Vzkaz Anonymous Švédské vládě
Datalagringsdirektivet - Sweden - 21st March 2012.

Direktiva přijata 21.3.2012, dnešek je černý den boje za svobodu internetu :(
In grand deceivefest swedish parliament just voted for data retention

Jak to tak sleduji tak mě to jen utvrzuje v mém boji za svobodu internetu. Budu za ní bojovat jak na poli technologickém tak informováním vás ostatních. Musíme společně vytvořit anonymní šifrovanou friend to friend síť, nejlépe postavenou na již hotových a alespoň trochu odladěných základech.

Více zde, přečtěte si to a poučte se na alespoň na té Wikipedii Frind to friend. A kdo je odvážnější ať si zkusí I2P.

Jak lobby mediálního průmyslu a držitelů autorských práv postupně vytváří dystopickou budoucnost Velkého Bratra.

waseihou, 20. 03. 2012, 22:46 v kategorii Cenzura internetu, štítky: , ,

Tento text je inspirován článkem Ricka Falkvinga "How The Copyright Industry Drives A Big Brother Dystopia" vyšlým na torrentfreaku, a byť na první pohled může vypadat jenom jako překlad, tak ve skutečnosti je tento text trochu volnější a občas okořeněný, a přestože jsem se snažil spíše držet originálu, tak ne všechny věty zde uvedené jsou Rickovy. Mojí snahou bylo občas trochu vysvětlit jak chápu jeho slova, protože věřím že ne každý sleduje světové dění ohledně snah o omezení svobody internetu a společnosti vůbec. Snad se toho v překladu moc neztratilo...

Původní zdroj: link

Šiření informací nelze zastavit!

Waseihou


Až příliš často jsem slyšel, že mediální průmysl držící autorská práva nerozumí internetu, nechápe internetovou generaci, nerozumí tomu, jak se technologie změnila. Myslet si to je nejen špatné, je to také velmi nebezpečné. Chcete-li protivníka porazit, musíte ho nejprve pochopit, namísto malování čerta na zeď. Mediální průmysl chápe, jakou hrozbu pro něj internet představuje a že jeho podrobení či dokonce zničení je naprosto nutné, pokud si chce zachovat alespoň nějaký význam.

Podívejte se, jaké zákony jsou nyní navrhovány či dokonce přijímány. Plošné odposlechy, sledování občanů, vydávání vlastních lidí do cizích zemí. Doslova vyloučení, ach Ódine! Všechny tyto nové zákony sledují jeden společný cíl: znovu centralizovat právo dávat svolení k publikování nápadů, znalostí a kultury a potrestat každého, kdo se bude nadměrně snažit toto obcházet.

Mít takovouto kontrolu, nebo ji dokonce jen na chvíli zakusit, to je zážitek, který vás naučí co je to moc v tom nejhorším slova smyslu. Pokud můžete určovat jaká kultura, znalosti a ideály jsou lidem dostupné, když jste v pozici kdy můžete rozhodnout, jaká myšlenka bude nebo nebude publikována, pak toto zachází mnohem dál než jen mít právo publikovat. Staví vás to do pozice kdy si můžete vybírat, kdy můžete určovat rámec myšlení ostatních lidí, doslova vám to dává právo rozhodnout, o čem lidé budou diskutovat, co budou cítit a na co budou myslet.

Možnost sdílet nápady, kulturu a znalosti bez povolení a dohledatelnosti je zakotvena v samotných základech internetu, podobně jako tomu bylo na počátku vzniku poštovních služeb. Když jsme něco poslali poštou, jen my sami jsme mohli rozhodnout, jestli naše identita odesílatele zůstane utajena tak, aby ji znal pouze příjemce, navíc nikdo nesměl otevřít naše dopisy či zásilky jenom proto, aby zkontroloval jejich obsah.

Internet je podobný. Je naprosto logické požadovat, aby naše děti měly tytéž práva, která měli i naši rodiče! Ale pokud naše děti mají mít tato práva i v prostředí informační společnosti umožňující volný tok informací, stane se jistá část průmyslu zastaralá a společensky nepotřebná. A proto se mediální průmysl držící autorská práva snaží tato práva zničit. A proto lobují a protlačují zákony zavádějí identifikovatelnost každého z nás, a to dokonce i zpětně, kdy nás preventivně šmírují a záznamy o naší činnosti ukládají pro případ že bychom provedli něco, co se jim nelíbí. Tedy zavádějí do naší společnosti něco doposud naprosto nemyslitelného a nepředstavitelného - presumpci viny!

Mediální průmysl byl jedním z nejsilnějších zastánců směrnice EU o uchovávání provozních a lokalizačních údajů (Data Retention Directive), která nařizuje uchovávat záznamy o naší komunikaci - sice ne přímo její obsah, ale "pouze" informace o tom koho jsme kontaktovali či na jakou webovou stránku jsme se podívali, kdy tomu tak bylo, jak dlouho to trvalo a jaký prostředek jsme k tomu použili. Tato data jsou přitom uchovávána po značně dlouhé období, a kdo ví, co se s nimi doopravdy děje. Nedávné mediální kauzy neoprávněných odposlechů přinášejí jednoznačný důkaz o tom, že jsou tato data zneužívána. Přitom tomu není tak dávno, kdy uchovávání takovýchto dat bylo zcela nemyslitelné a zakázané kvůli ochraně soukromí a osobních údajů. Mediálnímu průmyslu se ale podařilo převrátit "zakázané" na "povinné", čímž přispěl k tomu aby naše společnost učinila další krok směrem k totalitě.

Politici toužící po moci a kontrole nad životem občanů ve spolupráci s nadnárodními korporacemi, kterých je mediální průmysl součástí, spolupracují ve své snaze získat dohled a kontrolu nad našimi životy. Jedni kvůli strachu o své postavení a moc, druzí kvůli udržení a maximalizaci svých zisků.

Snaží se proto prosadit zákony, které zavádějí odpovědnost prostředníka za obsah přenášených dat či zboží, a to na všech úrovních. Čtyřčlenná rodina může být za přispění průmyslového kartelu souzena v procesech, kde presumpce neviny neexistuje (občanskoprávní řízení), a snaží se prosadit odpovědnost poštovních dopravců za obsah dopisních obálek a balíků, které převážejí. To je v naprostém rozporu s mnohasetletou tradicí v oblasti poštovních služeb, a způsob, jak prosadit svou vůli mimo soudní síň, kde lidé mají daleko horší možnost se bránit.

Tohle samozřejmě nevylučuje možnost trestního stíhání hlavně v zemích bývalého východního bloku, kde je z historických důvodů běžnější podávat trestní oznámení namísto souzení se, protože je výhodnější počkat až na výsledek trestního řízení, který je teprve v případě odsouzení pachatele použit právě jako důkaz ve sporu občanskoprávním.

Tímto to ale nekončí, ale teprve začíná - ve své aroganci se tito deprivanti rovněž snaží prosadit zákony, které zavádějí odposlechy doslova celých populací - a soudí se o právo tak činit dokonce ještě před tím, než jim tak nařídí zákon, pro který sami lobují. Konec konců stejně již všechny sledují, aniž by o tom lidé byť jen měli tušení.

Také prosazují zákony, které lidi doslova vyloučí ze společnosti tím, že naruší jejich schopnost fungovat v dnešní společnosti, pokud pošlou někomu něco, co se těmto samozvaným dohližitelům nelíbí. V případě počítačových dat budiž příkladem třeba Francouzská "digitální gilotina" zvaná HADOPI, u zboží hmotné povahy pak hromadné prohledávání zásilek a zabavování a likvidace zboží. To vše v zájmu kartelů a monopolů, trolů kteří ovládají trh a sami určují trendy podle toho, jak se jim zrovna zachce.

Pod rouškou boje proti dětské pornografie prosazují zavedení zákonů zavádějících aktivní cenzuru, jakou nemáme snad již více jak sto let, a to takovým způsobem že nakonec bude dětem ublíženo ještě více. Ať již tím že tyto hrůzné činy zůstanou neodhaleny, nebo samotným postihováním dětí za jejich občas naivní chování na internetu. Například již dnes je každým rokem v prudérních USA odsouzeno spoustu mladistvých za to, že svobodně uveřejnili na internetu své vlastní intimní fotky, čímž se z nich v očích zákona stávají pedofilové a sexuální predátoři, a pokud se díky tomuto jednání dostanou na seznam zvrhlíků, mají tím často zkažený celý zbytek života. Zákony které měly děti chránit před zneužitím jsou nakonec obraceny proti nim samotným ve jménu vynucování konzervativní morálky.

Zákony které tito trolové prosazují mají také umožnit dohledatelnost i těch nejmenších přečinů, mezi něž rovněž patří sdílení kultury (což by především vůbec nemělo být považováno za trestnou činnost). V některých případech takové zákony mají dokonce mediálnímu průmyslu dát větší práva na porušení soukromí než jaká má policie.

Jak se účinek všech těchto zákonů a opatření nakonec sečte, tak konečně - konečně! - budou schopni potlačit naši svobodu projevu a další základní práva, všechny, jenom proto aby byli schopni udržet svůj zdroj zisků. Tohle rovněž přinese noční můru distopické společnosti Velkého Bratra, která daleko předčí ty nejhorší možné představy, které lidé mohli mít možná tak před deseti lety. Mojí neutuchající otázkou tedy je, proč se lidé rozhodli tančit spolu s nimi namísto toho, aby těmto bastardům rozmlátili držku nejbližší židlí?

Dne 12. července jsme se například mohli dozvědět, že poskytovatelé internetových služeb v USA budou pomáhat vlastníkům autorských práv postihovat své vlastní zákazníky, od prostého odpojování až do jejich naprosté občanské likvidace, a s největší pravděpodobností jim odepřou právo na anonymitu jenom proto, aby pomohli mediálnímu průmyslu ve hře hře zvané "žaluj babičku".

Toto se bezpochyby stane ukázkovým příkladem špatných vztahů se zákazníky v budoucích učebnicích o marketingu: ujistěte se, že každý z vašich zákazníků může být souzen až do poslední vindry celým zástupem průmyslových organizací v zmanipulované hře, kde ani nebudou považováni za nevinného, ​​dokud není prokázána jejich vina. Vážně, co si ti ten poskytovatel jako myslel?

Dnes si ještě užíváme našich základních práv - právo na soukromí, právo na svobodu slova, právo sdružovat se ve spolcích, právo shromažďovací, právo na svobodný tisk a mnoho dalších práv - a to vše mimojiné děláme přes internet. Nedopusťme proto, aby nám toto nové právo bylo vzato, protože kdo zaručí, že nám nebudou odebrána i ta ostatní? Ve sktečnosti pokud internet bude omezen, tak zároveň s ním budou omezena i všechna naše další práva. Proto anonymní a necenzurovaný přístup k internetu se stal sám o sobě základním právem, stejným jako všechna práva, kterých skrze něj užíváme. Proto bojujme za to a prosaďme aby internet byl právě takový. A pokud to má znamenat, že hloupý průmysl vyrábějící tenké kulaté kusy plastu nebude moci vydělat žádné další peníze, tak pro mě za mě může třeba zbankrotovat, a nebo místo toho začít třeba prodávat majonézu...

Je to jejich problém.


Tento volný překlad můžete volně šířit dál. Šíření informací nelze zastavit!
Waseihou